Zamyšlení......

Poslední dobou jsem již několikrát narazila na fakt, že se snažím být šťastná.
Cíleně si uvědomuji pěkné chvilky.
Na procházce se psem se raduji z hřejivých paprsků zimního sluníčka, sníh jiskří, občas zazpívá ptáček na vysoké větvi, pes běhá radostně sem a tam a já vím, že
jsem šťastná.

Jeden přítel mne onehdá přivedl na myšlenku, jak moc je v mém životě pravdivé rčení,
že všechno zlé, je k něčemu dobré.
Moje tělíčko si občas dělá co chce. (Záměrně se vyhýbám slovům - problémy, nemoc, porucha,....)
Jelikož tuším, že údělem lékaře není pacienty vyléčit, zbavit je bolístek,
nýbrž léčit a donekonečna z něj a z pojišťovny tahat poplatky a vysoké částky za více či méně funkční léky,
nejsem ze své situace příliš nadšena.
Ale, jak jsem už zmínila, přináší to i svá pozitiva.
Např. pravidelná substituce, nutnost jistého režimu, přináší řád do mého života. Někomu je řád dán nějak přirozeně, já s ním příliš nekamarádila, ale učím se. Je to celkem fajn.

Hlavně jsem byla nucena změnit pohled na svůj přístup k životu.
Musela jsem se maximálně vyvarovat stresu - hlavního spouštěče mého "rozhození".
Nezměnila jsem práci, koníčky, přátele.  Nic zásadního.
Jen se na vše dívám s větším nadhledem. Hledám ve věcech to dobré. Vyzobávám vlídnost i z chování nemilých lidí. Jsem realista, ale i přes to se nehodlám zabývat zlem, jež kolem nás občas proběhne. Naprosto jsem přestala sledovat televizní zpravodajství (ani jiné pořady nesleduji, děsí mne povinnost být ve správný čas před obrazovkou).

Neřeším ceny - autem stejně jezdit musím, pokud nemusím, nejedu. Potraviny raději zaplatím kvalitnější, živí přece mé tělo. Navíc si čísla nepamatuji. Netuším, kolik stojí bochník chleba. Je to fuk, stejně si jej koupím.
Své sousedy nepropírám. Žijí své životy podle svého gusta a jak moc se naše "gusto" potkává, či míjí, je fuk. Míjí-li se, otočím se, jdu si po svém, i souseda Morouse mohu s úsměvem a s mávnutím pozdravit, zda odpoví, je jeho volba. A vždy mám možnost zavřít se za své dveře.
Jsou to maličkosti, jež v důsledku mají velkou sílu. 

Prostě teď žiju.
Raduji se.
Těším se z maličkostí.
Sleduji své okolí.
Mám radost, že jsem prozřela "již" ve třiceti. Někomu se to nepodaří za celý život.
Jsem svému malému fyzickému škobrtnutí vděčná, že mě zastavilo a ukázalo mi možnost.
Je jen na mě, kterou cestu si vyberu.

A pokud mé zamyšlení přinutí jediného človíčka k zastavení a přehodnocení svých možností,
budu ještě šťastnější.



Mějte krásný, sluníčkový den ♥

(fota z mého archivu)